June 2014

Kapitola 1. - Rudá zahrada

30. june 2014 at 21:26 | FuckedMia |  Milující
"Mamí a můžu si vzít ještě sušenku?" smutné modré kukadla krásné jako oči porcelánové panenky se prosebně koukali do protáhlé neustále nespokojené tváře dámy v nejlepších letech. Přísné obočí bylo zdůrazněno hnědou konturou, výrazně tmavší něž plavé vlasy zničené dráždivými nekvalitními barvami. Zelené oči byli plné hněvu a zklamání, modrá řasenka jim dodávala šílený nádech. Byli staženy do štěrbinky, aby mohli prozkoumat situaci a vyhodnotit ji jako zcela nepřijatelnou. Rty se leskli čerstvou vrstvou rtěnky, rudé jako české granáty. Byli připravené říci jedovaté věci i cukrově sladké řeči. Útlý pas byl stažený koženým páskem a na nebesky modré halence dělal zlomy jako Alpinské vrásnění na povrchu země v druhohorách. Nohy byli zcela viditelné až na malý vyčnívající cíp černočerných kraťasů. Bosá noha visela přes tu druhou obutou v zlaté žabce o kterou se odráželi teplé sluneční paprsky. Bylo vidět pár popraskaných žilek na jinak dokonalých sportovních nohách. Ne, tahle žena se za sebe v žádném případě nestydí.

"Drž hubu ty tlustá krávo, chceš vypadat jako špek? Na vem si jí, sežer si jí, ale až za tebou budou chodit kamarádi a smát se ti že vypadáš jako slon co sežral koně který sňedl prase, nebo jako buřt pouze z tlustýho masa tak si ke mě nechoď brečet na koleno!" Pohled malého děvčátka s vlasy plnými zlatých prstýnků skončil na špičkách prošlapaných starých kecek po starším bratru. Byli jí malé a od bolesti skoro necítila palce. Cítila jak jsou nateklé a jak začínají pomalu fialovět. Na patách měla obrovské puchýře, pár kroků a ponožky už nebudou špinavé jenom od prachu a potu posledních tří dnů. Nafouklé bříško bylo tak velké že si neviděla na kolena. Nebo je vážně tak tlustá?

Myšlenky na sladkou pochutinu jí opustili rychleji než blesk udeří do stromu. Po tváři jí stékala teplá mokrá slza. Cítila jemný severní vítr a stud. Nejenom chladný stud. Byla zklamaná sama ze sebe. Nikdy nebude mámina dokonalá holčička. Vždycky jí zklame.

Zdánlivě elegantní dáma se na ní podívala a s výrazem největšího opovržení dodala: "Tak ona si tady brečí místo aby pomohla sví mámě vyplít záhony! Kam sem se to dostala? Neříkej mi že už mě odvezli do ústavu pro duševně chorý, kam se kvůli tobě jednou dostanu!"
Nastala taktická chvilka vyčkávání. Přestože ona dáma, seděla, malá holička, možná trochu boubelatá ale pořád dětsky půvabná, se pustila do práce. Vřelo to v ní a bublalo ještě více než ve Vesuvu před výbuchem, s tím rozdílem že ona explodovat nemohla. Musala jako voják poslouchat rozkazy nadřízených generálů a poručíků. Jak by mohla šestiletá holčička odporovat? "Tak dělej, dělej. Moc se ti pracovat nechce. Bože holka! Ty to nechápeš, nikdo nechce línou tlustou kobylu! Co budu dělat! Bože proč já? Za koho tě provdám, kterej blázen by si vzal takový tele!"

Úvod

30. june 2014 at 21:17 | FuckedMia |  Milující
Rodina je prý, jak je známo základ státu.

Rodina jsou lidé které si člověk nevybere, povětšinou, vyberou si oni jeho.

Rodina je slovo označující skupinu milujících lidí, kteří by neměli zradit, stát pospolu a stát si za svými ovečkami, ať už sou černé nebo bílé.

Rodina je tak velká, jak ji dotyčný člověk bere. Můžu do ní počítat pouze sebe a svého partnera či partnerku nebo všechny sestřenice, bratrance, tetičky, strýčky až po lidi které sou nám svou genetickou informací podobní asi jako opice.

Rodina je směsice obličejů, vlasů, těl, triček, bot, voňavek, květin, psů, praček, vůně koláčů, zápachu ze spáleného masa, šampónů, bazénů, slevových kupónů, citů, tužeb a vzpomínek.

Rodina je tu s námi celý život, živá nebo mrtvá, přítomná či nepřítomná, chtěná nebo nechtěná, milovaná či nenáviděná.

Každá rodina není tak šťastná jak by měla být.