July 2014

Kapitola 6. - Pobláznění myslí

25. july 2014 at 12:00 | FuckedMia |  Milující
Auto nastartovalo až napotřetí, ale to nebylo nic neobvyklého, vlastně to byl úctyhodný výkon. Povětšinou se podaří nažhavit motor až napošesté. Po staré polní cestě utíkalo rychlostí nespokojené kančí matky. Když poslední světluška zadních světel schovala svůj zadeček za kopcem, dívenka tvrdě ale neklidně spala. Drobnými rtíky pohybovala a vydávala tak zvuky připomínající slova.
"Ten kluk zatím moc síly nepobral, koukni se jak je hubenej!" stěžoval si nespokojeně muž s zapáchajícím doutníkem v koutku úst. "To nějak spravíme, zato ta holka je chodící vánoční koule!" Oba se nevhodně hlasitě zařehtali. Na nočním stolku měli rozprostřené plánky domů a fotky potencionálních překážek. V ubohých mozkách, o kterých se nedalo ani říct jestli dosahují úrovně lidskosti, se hromadily myšlenky lačnosti. Myšlenky na spektrum způsobů vydírání a zabíjení. Mohli by "čornout" psa rodině s dětmi a vykuchat ho. Potom ho můžou poslat a vyhrožovat že udělají to stejné s potomky. Tedy pokud nepošlou zlaťáčky. Myšlenky ženy ovšem byli ještě odpornější. Myslela na to jak zábavné by bylo lidi zavřít bez jídla a místo vody chcánky do sklepa na dobu dostatečně dlouhou. Tedy dokud neumřou. Výdělek žádný, ale srandy by bylo na několik dnů, možná týdnů.

Ta větrná dáma vykládala sny čím dál tím podobnější skutečnosti. Foukala jí do hlavy smutnou písničku plnou beznaděje a deprese. Ležela na posteli, v rukou stočený kousek papíru, který odcizily s bratříčkem chvíli předtím než zemřel. Kouskem cihly si na něj nakreslily králíčky a ovečky, přesně takové o které se starali. Skelnýma očima pozorovala oloupanou omítku na stopě a snažila se ignorovat iritující baladu v hlavě.

Kapitola 5. - Uhnilé narozeniny

20. july 2014 at 12:00 | FuckedMia |  Milující
V den jejích sedmých narozenin byl krásný jarní den, první jarní den ve kterém bylo dokonce takové teplo že broučci vzlétali ke své zářivé hvězdě a v teplé koupeli záření si rozmrazovali a procvičovali ztuhlá křidélka. Ale neužívala si ho, spíše ho protrpěla jako protrpíte čekání v kilometry dlouhé frontě v supermarketu, který má 50% slevu na vše. Ruka se jí klepala a málem svými prsty, které více připomínali křupavé tyčinky, upustila konev s vodou do čerstvě zrytého záhonku. Při každém kroku se ozvalo křupnutí kyčelní kosti a pohyb tak byl trošku nevyrovnaný. Celá postava připomínala zvadlou shrbenou a hlavně vyschlou květinu. Vlasy vypadali více jako chlupy na broskvy, ne jako letně zbarvená vlna ovečky. Kdejaký fanoušek sci-fi by si myslel že proti němu kráčí zombie, který vstal ze záhrobí za účelem, místo pojídání mozků, sloužit. Když ona živá mrtvá postava došla na konec záhonu, podlomila se jí kolena, která byla veliká jako glóbus oproti tužkovitým nohoum, na kterých byli zřetelné všechny svaly, co přežily. Hlava byla poslední co dopadla do hnědé blátivé hmoty a špína se nepravidelně rozprostřela po vyčerpaném andělském nosu, puse a očních víčkách.
"Říkal jsem ti ať jí dáš nažrat!" zněl hlas postaršího muže.
"Mě ale bavilo jak se trápí a hubne. Chtěla jsem sepsat knížku o nové superúčinné dietce. Kdyby měla hlad tak by si řekla ne?," zněl ještě opovrhlivější jemný hlas: "Nakrmíme ji a bude v pohodě. Snad." Zasmála se vysoko položeným smíchem mentálně retardovaného a duchem nepřítomného jedince.

Kapitola 4. - Interakce

17. july 2014 at 12:00 | FuckedMia |  Milující
Do místnosti vstoupil urostlý vysoký muž. Temné ježčí štětiny se táhly přes bradu, lícní kosti až do úrovně nosu po většině tváře a dodávaly tak s uhelně černýma a prázdnýma očima úplný kontrast s dědečkovsky máslově bělobnými vlasy, které byli hnědou gumičkou stažené do kraťoučkého culíku. Popraskaná ústa v mírném úšklebku odhalovali žlutý prohnilý chrup pijana a vášnivého kuřáka. Rudá košile byla místy špinavá od cigaretových sazí a díky zastrčení do sepraných riflových jeansů odhalila vypasené pivařské břicho. Úzká jizva na levé dlani byla stejně žlutá jako zbytek dlouho nemytých rukou. Žena se krčila v rohu a mačkala své dvě děti úpěnlivě tak, aby jim neublížila, ale aby je ochránila. Dvouleté dítě s bloňdatou hřívou kudrlinek brečelo a zamokřilo sportovní vytahané pánské tričko své matky. Čtyřleté dítě drželo maminku za ruku a snažilo se být co nejvíce v klidu, ale vevnitř moře erodovalo útesy.
Druhá postava, ženská postava, držela v ruce zbraň a výhružně strnula v poloze namířené přímo na hlavu milující matky. Muž mezitím do pytle nakládal vše co mu padlo pod ruku a mělo cenu. Když láskyplná oběť tohoto činu zvedla hlavu a prosebně se zadívala na ženu, s pocitem že něha by měla být v každém křehkém stvoření, mýlila se. Modré oči vypadali přesně jako Lapis lazuli. Byli uhrančivě modré a slzy zoufalosti byli jako zlaté pyritové smítka.
"Vezmem i ty děcka!" Vyhrkla nečekaně a energicky ona žena s pistolí.
"Jako vážně? A k čemu ti budou? Děcka pořád jenom fňukaj, chčijou a dělaj bobky," kolega oponoval tomuto nápadu.
"Můžou se nám starat o dům!" Z jejího hlasu bylo slyšet nadšení a chtíč.
Dlouho neprobíhala žádná konverzace, ale v nervových buňkách lupiče probíhala divoká hádka. Ano nebo ne?
"Tak dobře, vezmeme je," zašeptal potichu, "Ale když mě naserou tak to vodsereš i ty!," odsekl. Žena v rohu děti přitiskla hlouběji do náruče a zarputile přemýšlela jak je zachránit. Když chtěla pomalu vstát, poslední co slyšela byla rána a pak už neslyšela nic. Kdyby kousky bílé a šedé mozkové hmoty na zdi mohly předávat nervový vzruch, tak by myslela. Děti s hrůzou hleděli na matku a poté na pistoli od které stoupal malý mrak dýmu. Holčičce to zatím nedošlo, ale chlapeček byl už natolik chytrý že věděl, že s jeho matkou je něco v nepořádku.
Namačkaní ve starém zvratky zapáchajícím autě odjížděli do hlubin jejich nejděsivějších snů. No tak probuď se! Dělej už!

Vyděšená holčička, které pomalu vylézali žebra od nedostatku přísunu potravin, byla natažená na matraci pokrytá starou dekou s dírami od krys. Foukali na ni ledové sněhové vločky skrze mezeru v okně. Pod hlavou měla místo polštáře kus molitanu a když pomalu zvedala hlavu, zakuckala se, protože se zároveň s ní zvedla prachová clona. Další probdělá noc. Meluzína jí v noci přehrává děsivé sny, aby nezapomněla kdo doopravdy je. Jenom kdyby to věděla.

Obrázek 1. - Master Yoda (Star Wars)

16. july 2014 at 13:58 | FuckedMia |  Obrázky
Moje nejoblíbenější postava z Hvězdných válek, obrázek je poměrně starý ale mám ho ráda. Začátky jsou vždycky těžké a jak by právě Yoda řekl: Ovládat, musíš se ovládat. To je základ.


Kapitola 3. - Zadusaný konec

13. july 2014 at 23:21 | FuckedMia |  Milující
Pavouk s křížkem na zadečku splétal tornádo nitek do fascinujícího osmiúhelníku. Hrábky, které byly tak pitvorně malé oproti horským kolům na druhé straně, byly pokryty tlustou šedou vrstvou prachu. Ze zadních sedadel všech dopravních prostředků odstávalo seno a sláma. V jedné z hromad krmné směsy vyčnívalo držadlo lopaty. Meluzína myšlenek zpívala strašidelnou melodii. A co bude dál? Fackování. Fňukání. Fárání.

Pohublá holčička vytáhla lopatu a rozvířila tak jemné částečky granulí. Už jenom nakrmit ovce a může jít pokračovat v tom, co je pro ni teď nejdůležitější. Dokončit hrob svého bratra. Musí to udělat. On by to pro ni taky udělal. Meluzínka začala zpívat jinou melodii, tentokrát smutnou. Může doopravdy za jeho smrt? Jejího tátu rozčílilo to jak je neschopná? Kousavě zpívala ta proradná paní. Ale je to reálné nebo ne?

Poslední lopata hnědého substrátu a poté už jenom zadusat. Rychle, euforicky, se rozběhla k potůčku, který protéká kolem jejich chatky. Sebrala ten největší kámen a na pohled to bylo stejné, jako když mravenec nese kostku slaďounkého cukru. Kámen zasadila na hlínu a menším minerálem se do něj snažila vyrýt jeho obličej, tedy alespoň přibližně, bráškovo jméno napsát neuměla, nikdo ji to nenaučil. Vrstvy prachu, potu a nakonec krve se hromadili na malém kousku nerostu a po neskutečně dlouhé chvíly snažení byl náhrobek hotov.

Unaveně seběhla k říčce a v podzimní vodě smyla špínu. Natrhala červené a žluté růže, které naaranžovala do tvaru srdce. Práce byla hotová a Meluzína přestala zpívat. Byla sama. Opuštěná. Svět se přestal otáček kolem Slunce a nechal ji nepovšimnutou na tomhle ohavném místě.

Kapitola 1. - Posedlost

12. july 2014 at 12:56 | FuckedMia |  Přitažlivost
Velmi půvabná dívka seděla. Ačkoliv pod velkým vytahaným khaki třickem bylo krásné tělo, úzké seprané džíny dodávaly nedbalý a všední dojem celé její postavě. Zrzavé vlasy měla rozpuštěné a ležérně upravené nebo lépe neupravené. Velké modré oči byli zvýrazněny velmi pečlivě černou linkou. Oči ale působily smutným dojmem. Byl z nich cítit strach, ponížení a nejistota. Její tenounká ruka pomalu kroužila čajovou lžičkou, která byla možná tlustší než její paže. Byl to dnes její poslední z každodenních pěti šálků kávy. Vždy si ji objednávala bez cukru napůl s odtučněným mlékem. Vypadala jako nádherná stará paní. Přitažlivě přesto odpudivě. Odpuzovala svou skleslostí a omšelostí. Byla uzavřená ve své hlavě, kde se schumlovaly jako klubko drátů různé myšlenky. Nejčastěji myslela na to co by mohlo být dál. Měla neuvěřitelný hlad, ale v téhle restauraci jsou záchodky pro dámy velmi špatně udělány. Každý zvuk je slyšet po celé místnosti a její největší strach byl z prozrazení. Břicho jí stahovala lahodná bolest, celý den neměla nic kromě kávy a byla na sebe náležitě pyšná.

Uspokojená svým hladověním si objednala polovinu cheesecaku. Číšník na ní udiveně pohlédl a ona se zčervenala. Co to dělá? Mohla konečně splnit dokonalý den, mohlo to vzrůst v dokonalý týden, ale ne, ona znovu vše zkazí. Ostatně jako vždy. Všichni vidí jak je tlustá. Všichni vidí jak je šeredná. Všichni vidí jak je hloupá. Všichni vidí jak je slabá. Všichni vidí jak je k ničemu. Ani slepý kůň by jí nechtěl nosit na svém hřbetě a poslouchat její řeči. Raději otevřela knihu a začetla se do ní. Byla to kniha plná negativních emocí. Přesně pro ni o ní.

Za pět minut vystoupí jako každý pátek náhodná kapela. Majitelé kavárny dávají možnost začínajícím "umělcům" ohromit obecenstvo. Většinou je tak skvělá že po ní obecenstvo začne nabroušeně házet zbytky dezertů a hlasitě provozovat zvuky typu ať jdou do jedné zadní části většiny živočichů. Dnes ale mělo být všechno jinak. Tahle kapela je notoricky známá tím že je prý úplně jiná než ty ostatní. Možná to ji donutilo sem dnes jít a to i přes odpor k těm záchodkům kde se nedá nic s jejím žaludkem udělat.

Když před ní číšník položil tác s tvarohovým dortem sliny se začli zběsile hromadit v ústech. Ucítila jejich tíhu. Cítila že pořád je jěště čas to zastavit. Nemusí to dělat. Číšník se na ní pořád díval a poté řekl: "Jsem rád vidět někoho jako ty jíst." Ona mu věnovala pohled nech-mě-být a nevím-co-tím-jako-myslíš, on raději odešel. Co jako chtěl? Ona je tlustá, ale že by si z ní musel dělat takovýhle vtípky není podle ní příliš vhodné. Pořád je čistá. Nemusí. Lžička se pomalu a klouzavě přibližovala k malině a rychle ji vydloubla z důlku a strčila ji do pusy. Sladkokyselá chuť probudila její mozek z ticha do bouře. Bylo to silnější a prudší než když vypijete nadměrné množství alkoholu a vaše nálada je nezastavitelně optimistická nebo pesimistická.

Těsně předtím než začly hrát první tóny byl Katein talíř až na pár drobečků prázdný. Číšník nevěřícně kroutil hlavou a líbezně se na ni usmíval když talíř odnášel. "Jsem asi hodně tlustá, tohle už se nikdy nesmí stát!" bylo to na co myslela. Bude to muset ze sebe dostat. Počká až dohrají první píseň a půjde za restauraci, tam nikdo nechodí a může se schovat do keře.

Kapitola 2. - Pokoj děsů

11. july 2014 at 16:56 | FuckedMia |  Milující
"Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, chraň mé bližné, chraň i mne. Nedovol aby kdokoli kdykoli komukoli ublížil." Malé kapky letní rosy stékaly v potůčku stesku po pomalu propadajících tvářích. Lícní kosti byli vidět více než kdykoli předtím, ale pořád byla v obličeji zachována dětská nevinná buclatost.

"Bratřičku jsi to ty?", ozval se písklavý hlásek zastrčený hluboko v krku, ale bylo ticho jako na pohřbu, kdy jenom slyšíte bít svoje plačící srdce .

Slyšela hluboký cigaretový dech. Zakašlání. Dupot dlouhých hlemýždích kroků. Hůlka se v rytmu chůze dotýká země. Všechno přestalo fungovat, zmrzlo. Po tvářích padaly kroupy. V safírových očích byla sněhová bouře. Taková, která silou větru kočuje bílé koně ve víru zimy, vloček a necitelného mrazu. Taková, která vás nutí zůstat doma a s hrůzou pozorovat, jak vše mizí pod vrstvou peřiny, co nezahřeje, a zabíjí všechno co se doposud neukrylo.
"Ne, prosím ne!", přeskočil někomu hlas.
"Drž hubu kreténe!"

Sundávání pásku. "Tak kterým koncem dneska? Já jsem pro ten ŽELEZNÝ," pomatený hlas psychopatického blázna, který touží po krvi, zazněl jako kulka, která zabije někoho, koho máte rádi. Velmi nečekaně.
První rána. Druhá rána a zároveň lámání suchého chleba. Třetí rána. Výkřik nasycený bolestí. Čtvrtá rána. Slabé volání o pomoc. Pátá rána. "Už prosím ne!" Šestá a sedmá rána.

Ticho. Smích se začal rozléhat nejprve jako cvakání tužky při důležité písemné práci a rozkvétal do morbidní podoby pachu shnilého červy prolezlého masa. Nedal se přeslechnout.
Hůlka odklapala pryč ve veselém svižném rytmu, bez obrazu by to znělo jako stepové vystoupení. Husy z toho běhali po rukách až na záda té malé drobné holčičky.

Když koncert přestal znít a bylo zase ticho, pomalu otevřela dveře do vedlejší místnosti, ve které panovala tma.
Bosá zastudlá špinavá nožička se líně zvedla od podlahy a došlápla do vroucího červeného vína. Jenom to zatím nevěděla. S leknutím se vrátila zpět do předchozí polohy a rozsvítila slunce dětského pokojíčku.
Pohled na tu hrůzu se snad ani nedal vylíčit. Odrazy souhvězdí, měsíce, meteoritů a komet v těch mořsky modrých, rozbouřených očích vybuchly. Na dřevěné hrubě opracované podlaze leželo tělo v dezolátním stavu bez možnosti návratu ke štěstí. Kaluž kečupu kolem obličeje, na kterém nebylo poznat jestli je to člověk nebo chobotnice, odrážela sluneční paprsky na potrhanou košili a odkrývala tak obrovské sítě tmavých kruhů na chudém tělíčku chlapce.
Zhroutila se na zem rychleji než vlna tsunami strhne plážový dům. Srdce jí stahovala neviditelná ruka a mačkala ho až to bolelo. Studánky už byli vyschlé, tak alespoň pálily. Pravou rukou si nevědomě strhávala záděru na levém palci.

..........

"Co tu kurva děláš ty krávo?" Do pokoje vstoupila nejdříve silná vůně channelu a až poté původkyně tohoto hlasu.
"Já…nic…to všechno udělal ON!" začala holčička usopleně potichu a kňouravě vysvětlovat.
"Kdo ON?!"
"Otec," ozvala se slabá odpověď.
"Jak se opovažuješ lhát mi do obličeje? Kdo si myslíš že seš? Prezident týhle zasraný republiky? Zahraniční politik? Ministr dopravy? I tihle lidé lžou míň než ty! Utři si holuby, bože co sem to zplodila, takovýhle vychování. Je mrtvej? Jak si ho zabila? No dělej řekni mi to! Ten svinčík si teda uklidíš a rychle! Ještě nám sem nalezou krysi!"
"Ale...já.."

"Drž hubu, do zítřka tu nic nebude! Když uděláš bordel tak si ho taky musíš uklidit. Chceš být dobrá hospodyně? Tak se snaž!"